Aktuální výzkumné projekty

IM NATIONALPARK KALKALPEN

Černokřídlý brouk s oranžovým štítem na krku
Tmavočervený brouk na mrtvém dřevě ©ErichWeigand

Evidence mechorostů podle směrnice o fauně, flóře a stanovištích

Mapování lesních dravců

Mapování brouků směrnice o stanovištích

Mapování motýlů podle směrnice o stanovištích

Rukopisná kniha motýlů

Brouci mrtvého dřeva dvou předpokládaných pralesovitých oblastí (diplomová práce)

Potravní analýzy a hnízdní úspěšnost orla skalního

Mapování obojživelníků podle směrnice o stanovištích

Dynamika vegetace na spáleništích v Hagleru (diplomová práce)

Studie proveditelnosti RapidEye pro automatizované vyhodnocování větrných polomů a mrtvého dřeva v oblasti Nationalpark Kalkalpen

Projekt Interreg SicALP na zajištění lokalit ve vápencových Alpách

DICE Citlivost disturbančních režimů na klima a důsledky pro management lesních ekosystémů

+
Detailní záběr zeleného mechu goblinů
Zelený mech skřítka ©HaraldZechmeister

Nahrávání FFH-Moose v systému Nationalpark Kalkalpen

Nationalpark Kalkalpen

V rámci programu LE 14-20 financovaného spolkovou zemí Horní Rakousko a EU byl v letech 2015-2017 realizován úvodní projekt zaměřený na evidenci mechorostů FFH v. Hlavním cílem projektu bylo selektivní vyhledávání a dokumentace druhů FFH očekávaných na území NP Kalkalpen a evidence jejich populační struktury. Na základě toho mělo být analyzováno potenciální rozšíření těchto druhů. Zkušenosti z mapování měly být podkladem pro prvotní posouzení stavu ochrany a významu území pro příslušné druhy.

Kromě toho měly být selektivně zaznamenány i další mechy mrtvého dřeva. V průběhu průzkumu byl na 151 kmenech (17 ploch) nalezen mech vidličnatka zelená (Dicranum viride), a to v populacích o rozloze v některých případech téměř jednoho metru čtverečního. Druh rostl buď na mrtvém dřevě, nebo na živých bucích v blízkosti vodních ploch. Maximální vzdálenost od vodního toku závisela na množství vody v tocích a expozici ploch. Upřednostňována byla N-expozice. Na dvou lokalitách byl druh nalezen i se sporofytem, což je okolnost, která je v literatuře uváděna jako velmi vzácná. Nationalpark Kalkalpen D icranum viride má jistě jedno z nejvýznamnějších center svého rozšíření v Rakousku na .

Lze očekávat, že skutečný výskyt je ještě větší, protože nebyl proveden celoplošný průzkum všech výskytů, ale těžiště práce spočívalo ve vypracování adekvátní hypotézy rozšíření. Mech sklípkan zelený(Buxbaumia viridis) byl nalezen na 43 mrtvých dřevinách ve 14 oblastech. Počet sporofytů na jedno mrtvé dřevo se pohyboval od jednoho do více než dvaceti. Druh rostl většinou na ležícím mrtvém dřevě, někdy také na pařezech, především smrku, vzácněji modřínu. Průměrný rozklad mrtvého dřeva byl střední až silný. Druh preferuje méně vlhká stanoviště než Dicranum viride, většinou mrtvé dřevo na půdách bohatých na humus. Průměrná nadmořská výška výskytu (1100 m) byla téměř o 400 m vyšší než u Dicranum viride, což je dáno především rozšířením smrku a modřínu. Výskyty ve vyšších nadmořských výškách, které nebyly zkoumány, by byly cílem dalších studií. Opakovaný monitoring v roce 2017 na dvou plochách, které v roce 2016 vykazovaly obzvláště hojné výskyty, zdůraznil kontinuitu výskytu 4 druhů v následujícím roce, ačkoli rok 2017 byl výrazně sušší než rok 2016. V současné době se zdá, že druh je více omezen ve svém rozšíření než ve svém stanovišti v důsledku hojnosti mrtvého dřeva. V dlouhodobém horizontu, kdy se v nižších nadmořských výškách ustálí přirozená populace dřevin s převahou buku, lze očekávat mírný úbytek druhu. Další studie o biologii a ekologii rozšíření druhu by měly tuto skutečnost objasnit.
Na třech plochách byl na mírně rozloženém mrtvém dřevě nalezen lopatkovec korutanský (Scapania carinthiaca). Všechno mrtvé dřevo se nacházelo přímo u potoků; zdá se, že druh potřebuje zaplavování.

Nationalpark Kalkalpen Jedná se o zdaleka nejvzácnější z cílových druhů a za zmínku stojí tři nové výskyty. Celkově lze říci, že se jedná o důležité útočiště pro přežití všech tří druhů FFH v Rakousku. Nationalpark Kalkalpen Kromě toho bylo navzdory pouze výběrovým průzkumům na mrtvém dřevě zjištěno 59 dalších druhů mechů, včetně velmi vzácných druhů, jako jsou Scapania apiculata a Scapania scapanoides, což jasně zdůrazňuje význam pro zachování obecně vzácných druhů na mrtvém dřevě.

Další mezery ve znalostech mají být objasněny v rámci probíhajícího projektu, který bude realizován v letech 2018-2020. Nationalpark Kalkalpen Například vliv látek znečišťujících ovzduší na mechy FFH v je z velké části neznámý. Pokud jde o šíření a autoekologii mechu sklípkánka zeleného(Buxbaumia viridis), odborníci stále tápou. Podrobné studie a instalace monitorovacího systému by měly umožnit lepší pochopení biologie tohoto druhu, a tím také přispět k zajištění jeho příznivého stavu z hlediska ochrany. Korutanský lopatkovec (Scapania carinthiaca), pro nějž národní park rovněž představuje centrum rozšíření, má být podroben monitoringu.

Celou závěrečnou zprávu si můžete přečíst na tomto odkazu:

Datel šedohlavý sedící na kmeni buku.
Datel šedohlavý ©HerfriedMarek

Mapování hnízdění ptáků v horských lesích významných pro EU

Nationalpark KalkalpenCílem projektu je provést průzkum hnízdících druhů ptáků uvedených v příloze I směrnice o ptácích v sedmi reprezentativních výběrových oblastech v . Celková plocha, která má být zmapována, činí něco přes 20 % z přibližně 16 000 hektarů lesa v národním parku. Mezi hlavní cílové druhy patří datel bělohlavý, datlík tříprstý, raroh velký, puštík obecný a kulíšek nejmenší. Dalšími prioritními druhy jsou lýkožrout obojkový, datel šedý a datel černý. U těchto druhů se provádí podrobné mapování území. Zjišťují se i všechny ostatní druhy muchniček, sov a datlů a dokumentují se všechny záznamy o výskytu dalších vzácných a/nebo ohrožených druhů ptáků (tetřevů, dravců, lelků a dalších druhů).

Ve druhém roce mapování (od konce března do začátku června 2010) byly pomocí racionalizovaného mapování území zjišťovány údaje o muchnicích, sovách a datlech na třech výběrových územích: Feichtau (488 ha, 3 průzkumy), Große Schlucht (308 ha, 4 průzkumy) a Holzgraben (520 ha, 3 průzkumy). Mapování probíhalo formou dvoudenních souběžných sčítání, většinou s přenocováním v oblasti. Po území bylo rozmístěno čtyři až šest osob, z nichž některé byly vybaveny turistickými lyžemi nebo sněžnicemi a těžkými batohy. Pro udržování kontaktu se používaly vysílačky CB a mobilní telefony, aby se zabránilo dvojímu sčítání a lépe se vymezilo teritorium druhu.  

Dosavadní výsledky ukazují na velmi dobré populace obou druhů muchniček, přičemž ornitologové již přisuzují populaci v národním parku celorakouský význam. Velmi potěšující je také již očekávaná a nyní vědecky potvrzená dobrá populace lejska bělokrkého, zatímco populace lejska tříprstého bude díky současnému masovému rozvoji kůrovce pravděpodobně výrazně vyšší.

 

Černohnědě zbarvený brouk s rohem na hlavě se plazí po kmeni mrtvého dřeva.
Rorýs obecný ©ErichWeigand

Brouci mrtvého dřeva dvou předpokládaných pralesovitých oblastí

Diplomová práce "Fauna dřevokazných brouků v předpokládaných pralesovitých oblastech"

Kromě dřevokazných hub hrají rozhodující roli při rozkladu mrtvého dřeva xylobiontní brouci, kteří jsou závislí na dřevěném stanovišti. Jejich způsob života, vysoký počet druhů a citlivé reakce na změny stanoviště činí z xylobiontních brouků klíčovou skupinu pro řadu otázek v oblasti ochrany přírody. Nationalpark Kalkalpen V této diplomové práci Andrease Eckelta (Univerzita v Innsbrucku, Ústav zoologie, e-mail: andreas.eckelt@student.uibk.ac.at) je poprvé vědeckými metodami analyzována fauna brouků vázaná na mrtvé dřevo, aby bylo možné určit místní druhové spektrum a posoudit hodnotu těchto ploch z hlediska tradice stanoviště a strukturní kvality. Cílem této práce je získat poznatky o biologii jednotlivých druhů, jejich významu pro ochranu přírody a ekologickém významu pro les.

Terénní práce byly provedeny a úspěšně dokončeny podle plánu v roce 2010 (květen-říjen). Použití okenních pastí zaručuje šetrný sběr a zajišťuje přímé srovnání s dosavadními studiemi, zejména s fundovanými výzkumy v Národním parku Bavorský les.

Vzorky z 10 okenních pastí byly nyní analyzovány a většina fauny brouků již byla určena. Dosud byl zjištěn nečekaně vysoký počet více než 280 druhů, z toho 153 druhů v porostech s převahou listnatých dřevin (700-800 m n. m.) a 159 druhů ve smíšených smrko-bukových lesích (1300-1400 m n. m.). Patří mezi ně několik mimořádně vzácných reliktních lesních druhů a také první nález brouka skarabea šarlatového(Cucujus cinnaberinus, příloha II směrnice o stanovištích) v národním parku. Většina tzv. reliktních druhů není závislá ani na určitém lesním společenstvu, ani na jediném druhu dřeviny. Spíše se jedná o velmi specifické faktory prostředí, které jsou určovány mnoha různými proměnnými. Pouze správná souhra teploty, světla, nadmořské výšky, reliéfu, půdy, vlhkosti, správné dimenze mrtvého dřeva a dostatku času může vytvořit vhodné podmínky prostředí, které tyto druhy vyžadují. To platí i pro mnoho dalších xylobiontů. Jejich vysoké nároky z nich činí dobrý indikátor pro určení stupně přirozenosti lesní oblasti. Přežití těchto specialistů je možné pouze díky bohaté nabídce nik a časové konektivitě (tradice mrtvého dřeva). S těmito podmínkami se dnes setkáváme jen v několika izolovaných, většinou nepřístupných, a tudíž ekonomicky neperspektivních oblastech. Takové lesy jsou však pro tyto druhy posledními útočišti. V důsledku toho mají tyto oblasti také zvláštní hodnotu z hlediska ochrany přírody. Pouze zde je totiž ještě možné vykreslit přiměřeně přirozený obraz, který lze využít k testování funkčnosti a udržitelnosti opatření ochrany přírody k zachování rozmanitosti v našich lesích. Nationalpark Kalkalpen Dosavadní výsledky již ukazují na částečně velmi blízké přirozené, pralesům podobné lesní porosty v .

Motýl jasoň dymnivkový na listu.
Jasoň dymnivkový ©HerfriedMarek

Mapování motýlů podle směrnice o stanovištích

Na základě projektového záměru (Moitzi & Weigand, prosinec 2009) bylo na jaře 2010 po konzultaci s oddělením ochrany přírody (Linec, Dr. A. Schuster) vypsáno výběrové řízení a následně byl pověřen renomovaný tým odborníků na motýly Dr. Patrick Gros (Salzburg), Dr. Matthias Dolek (Bavorsko) a Dr. Martin Schwarz (Kirchschlag, Horní Rakousko). Podrobný plánovací podklad Správy národního parku s více než 24 000 zdokumentovanými nálezy motýlů (Macrolepidoptera) umožnil zúžit průzkum na 5 (6) studijních oblastí, a tím výrazně snížit náklady na terénní průzkum.

Nationalpark Kalkalpen V prvním roce studie bylo shromážděno více než 700 souborů údajů o téměř 100 druzích motýlů na 95 různých místech v . Kromě toho již byly učiněny důležité poznatky o současném stavu hlavních cílových druhů v národním parku: byla již poměrně přesně vymezena pravděpodobně nejvýznamnější (a pravděpodobně jediná) populaceokáče popelavého (známého také jako okáč malý májový) v národním parku: Pokud jde o zlatohlávka obecného (známého také jako šupinovka), stávající potenciální stanoviště (zejména v oblasti Puglalmu) nejsou v současné době kolonizována a druh je v současnosti bohužel považován v národním parku za ztracený. V roce 2011 bude učiněn pokus o objasnění možného výskytu alpského poddruhu.

V roce 2010 byly v národním parku pozorovány všechny ostatní druhy chráněné EU. Apollo byl pozorován na typickém stanovišti, ale ne ve studijní oblasti určené pro tento druh. Motýl Apollo černý má dobrý výskyt, kde budou v roce 2011 podrobněji zkoumány jeho stanovištní nároky. Modrásek tymiánový byl zjištěn na horských pastvinách, kde byly nalezeny i typické larvální biotopy. Nationalpark Kalkalpen P rstnatec žlutý je nenápadný (krátká doba letu), ale pravděpodobně běžný a velmi charakteristický druh , který byl často pozorován ve velmi řídkých lesních porostech s dobře vyvinutým bylinným patrem na poměrně chudých půdách.Vlajka španělská (známá také jako medvědice ruská) byla pravidelně pozorována v otevřených lesních oblastech národního parku v době svého pozdního letu, což naznačuje, že se jedná o rozšířený a běžný druh v národním parku.

Tato zjištění již tvoří pevný základ pro další plánované kroky studie, které nás nakonec dovedou k jejím skutečným cílům (posouzení stavu ochrany populací, výběr monitorovacích ploch, zahrnutí parametrů z mapování biotopů a inventarizace přírodních oblastí, návrhy managementu).

Fotografie z letu zachycuje orla skalního s široce roztaženými křídly na modré obloze bez mráčku.
Orel skalní © Roland Mayr

Analýzy potravy orla skalního a úspěšnost hnízdění

Od roku 2007 se každoročně monitoruje hnízdní úspěšnost 11 známých hnízdišť orla skalního, přičemž zvláštní pozornost se věnuje hnízdištím v zóně ochrany proti kůrovci. Zatímco v roce 2008 byly potvrzeny tři obsazené výskyty a v roce 2009 žádný, v roce 2010 byl opět obsazen alespoň jeden známý výsek v Hintergebirge a bylo také prokázáno vylétnutí mláděte. Také v roce 2011 existuje spolehlivý důkaz o úspěšném hnízdění: v oblasti Größtenberg West byli pozorováni dva dospělí ptáci s mladým ptákem v letu a s prosebným voláním. Území Sengsengebirgs-Südseite bylo v letech 2010 i 2011 rovněž obsazeno, ale nebyl zde prokázán spolehlivý hnízdní úspěch.

Na začátku září 2011 byly za podpory alpské společnosti Sierning Cave Association z obsazených hnízd sesbírány velké zbytky potravy. Potravní zbytky následně vědecky určil Jürgen Plass (Biologické centrum v Linci) (viz obrázek). Program pro orly skalní podporuje ornitolog Norbert Pühringer. Nationalpark Kalkalpen Současné údaje posilují předchozí zjištění, totiž že orel skalní obecně využívá v hustě zalesněné oblasti velmi široké potravní spektrum a zaměřuje se zejména na mladé kamzíky. Oproti centrální alpské oblasti je zde tedy výrazný rozdíl, neboť zde orel upřednostňuje lov svišťů.

Zbytky potravy z hnízda orla skalního, jako jsou kosti a peří, se třídí a označují.
Zbytky potravy orla skalního ©ErichWeigand
Ropucha žlutobřichá ve vodě.
Ropucha žlutobřichá © Herfried Marek

Mapování obojživelníků FFH

Obojživelníci směrnice o stanovištích

Po úvodním celoplošném průzkumu vybraných druhů obojživelníků v národním parku, který má být proveden v letech 2012 a 2013, byl za účasti dodavatele vypracován podrobný plánovací podklad (Moitzi & Weigand 2011) a předložen odboru ochrany přírody (Linec) ke společnému vyjasnění dalšího postupu.

Hlavním cílem bylo shromáždit všechny dostupné interní údaje, údaje o podestýlce a vybrané externí údaje (zejména hornorakouskou databázi Zobodat). Bylo prozkoumáno a lokalizováno více než 1000 záznamů o obojživelnících v národním parku. Hlavní cílový druh, ropucha žlutobřichá, představoval 139 záznamů (lokalit, pozorování) v národním parku s celkovým počtem 506 zaznamenaných jedinců. Velká pozornost byla věnována také relevantním parametrům biotopů, zejména potenciálních tůní obojživelníků (nyní bylo podrobně zaznamenáno téměř 500 lokalit s malými vodními plochami), a ty byly porovnány s dosud dostupnými záznamy o druhu. Ropucha žlutobřichá se jako specialista na pionýrské a malé vodní plochy vyskytuje v národním parku podle očekávání převážně v mělkých tůních s bahnitým dnem, stálých i dočasných malých vodních nádržích a také v jeleních tůních a v kolečkách naplněných vodou. Rozšíření obojživelníků v národním parku není v žádném případě rovnoměrné a závisí na dostupných vodních plochách, které jsou soustředěny na náhorních plošinách s alpínskými pastvinami (5 ohnisek výskytu obojživelníků) a na dnech údolí (nejméně 2 ohniska výskytu obojživelníků).

Na základě těchto základů s prezentací dat v GIS by nyní mělo být možné odhadnout potřebu doplňkových průzkumů a následně také výrazně minimalizovat úsilí potřebné pro terénní práce v rámci plánovaného projektu mapování. Po úzké konzultaci s oddělením ochrany přírody (Dr. A. Schuster) již bylo vyjasněno, že primární pozornost by měla být věnována cílovému druhu ropucha žlutobřichá z přílohy II a sekundárně cílovému druhu mloka alpského z přílohy IV a případně také mloka ohnivého, neboť oba druhy mloka jsou považovány za zvláštní indikátory s ohledem na lesy, klimatické změny a výškové gradienty. Do mapování by měly být zahrnuty informace o všech ostatních druzích obojživelníků, přičemž požadavky na stanoviště se týkají zejména mloka alpského.

Mladé alpské rostliny vyrůstají pod ležícím mrtvým dřevem
Nová kolonizace spáleniště ©ErichWeigand

Dynamika vegetace na spáleništích v Hagleru

Vliv požárů na vysokohorské ekosystémy v České republice Nationalpark Kalkalpen


Student Michel Max Kalas Školitel (Univerzita ve Štýrském Hradci):
Nationalpark Kalkalpen Dr. Berg Školitel ( ): Sonnberger Anton, MA.

Požár vzniká přirozeně po úderu blesku, ale obvykle ho způsobí člověk. Rostlinný svět reaguje na požár odlišně, sukcese (časová posloupnost druhového složení na stanovišti) zažívá útlum a nabývá nového směru, alespoň dočasně. Otázka, jak se mění a regenerují ekosystémy boreálně-horských lesů po působení požáru, nebyla dosud důkladně prozkoumána. Nationalpark Kalkalpen Na existuje příležitost studovat dvě vypálené plochy v různých fázích regenerace.

Cíle

  • Stanovení účinků těchto požárů na ekosystém na základě vegetačních studií
  • Stanovení změn ve fytodiverzitě (rozmanitosti rostlinných druhů)
  • Příprava prognóz dalšího rozvoje oblastí
  • Vypracování posouzení požárů v oblasti ochrany přírody Nationalpark Kalkalpen

V rámci diplomové práce bylo v létě 2011 provedeno více než 100 vegetačních průzkumů na dvou spáleništích a sousedních referenčních plochách. Vděčná podpora pana Schoißwohla Johanna, vedoucího oblasti ÖBf, umožnila optimální provedení terénních prací v podmínkách, které nejsou ve vysokohorském terénu vždy jednoduché. Průzkumy by měly sloužit jako základ pro dlouhodobý monitoring vegetace na spáleništích.

Vizualizace Nationalpark Kalkalpen
RapidEye ©RapidEye

RapidEye

Studie proveditelnosti pro automatizované vyhodnocování větrných polomů a ploch s mrtvým dřevem v oblasti Nationalpark Kalkalpen

Zhotovitel: Centrum geoinformatiky ZGIS Salzburg

Cílem studie proveditelnosti je vyvinout soubor pravidel pro automatizované vyhodnocování dat satelitních snímků s vysokým rozlišením pro roční celoplošnou bilanci větrných polomů a stojícího mrtvého dřeva. Vyhodnocuje také využitelnost speciálních družicových dat pro odpovídající kontext aplikace. Pro tuto studii jsou vhodná data RapidEye s rozlišením 5 m, protože v porovnání s ostatními senzory lze území národního parku pokrýt cenově nejvýhodněji. Kromě obvyklé kombinace spektrálních kanálů od modré po blízkou infračervenou oblast se jako výhodná ukazuje přítomnost tzv. kanálu červeného okraje, který je jedinečnou vlastností systému RapidEye. Parametry vitality rostlin se obvykle odvozují z intenzity odrazu v zelené, červené a blízké infračervené oblasti. Kanál červeného okraje poskytuje dodatečné informace pro posouzení vitality a bilance živin ve vegetaci, a proto jej lze stále více využívat pro sledování stavu vegetace.

Pohled na zalesněnou oblast s mrtvými smrky v popředí
Výzkum Deadwood ©RupertSeidl

DICE

Citlivost disturbančních režimů na klima a důsledky pro management lesních ekosystémů

V lesních ekosystémech je disturbance definována jako náhlé, rozsáhlé odumření lesních porostů vyvolané faktory, jako je vítr, kůrovec nebo požár.
Takové události jsou přirozenou součástí dynamiky ekosystémů. V posledních desetiletích se však disturbanční režimy v evropských lesích výrazně zintenzivnily a v důsledku změny klimatu lze očekávat další nárůst četnosti a intenzity disturbancí.
Tyto změny mají zásadní vliv na strukturu a složení lesů. Mohou jak vytvářet nová stanoviště (např. mrtvé dřevo), tak snižovat kvalitu stanovišť pro určité druhy (redukce starých porostů), a proto se měnící se disturbanční režimy stávají stále větší výzvou pro management chráněných území.
V projektu DICE ("Climate sensitivity of disturbance regimes and implications for forest ecosystem management", financovaném FWF, zahájení projektu červenec 2013, doba trvání: 3 roky) se tým BOKU pod vedením doc. M gr. Pro. Dr. Ruperta Seidla zkoumá, jak by se mohly disturbanční režimy změnit v důsledku změny klimatu, jaké by to mohlo mít dopady na ekosystémové služby, jako je produkce dřeva, ukládání uhlíku a biodiverzita, a jaká managementová opatření by mohla snížit rizika změněného disturbančního režimu. Ve spolupráci se Spolkovou agenturou pro životní prostředí a Spolkovým výzkumným centrem pro lesy budou kombinovány empirické analýzy a simulační přístupy s cílem posílit ekosystémově orientovaný management rizik v lesním hospodářství. Nationalpark Kalkalpen Kromě komerční lesní krajiny společnosti ÖBf AG je primární studijní oblastí projektu. Na základě údajů z národního parku budou kauzálně analyzovány minulé disturbanční události a na základě simulací budou vypracovány scénáře možného vývoje národního parku v podmínkách klimatických změn.

MM TEst

MMM

Tady to pokračuje

test 2 MM

nejméně 2 MM

 

Používáte zastaralý prohlížeč. Webové stránky se nemusí zobrazovat správně. Zavřít