Základní informace

V Národním lesnickém parku Kalkalpen se nachází široká škála lesních typů. Nacházejí se v těsné blízkosti. Důvodem je skutečnost, že příroda vytvořila stromové specialisty pro různé lokality, kteří se dokonale přizpůsobili zdejším podmínkám a extrémům. Nadmořská výška, expozice, sluneční záření, geologické podloží, dostupnost vody a tloušťka půdy, to vše hraje rozhodující roli při určování toho, které druhy stromů a lesů se přirozeně uchytí.

Buk a jedle se vyskytují v mírnějších polohách a jsou citlivější než smrk na pozdní jarní mrazy. Zvláště druhově bohaté formace suchých teplých vápencových bučin se vyskytují na výslunných svazích v nižších nadmořských výškách. Čisté bukové lesy jsou však vzácné. Smrko-jedlovo-bukové lesy, obvykle s příměsí javoru klenu a jasanu, jsou nejčastější v montánním pásmu. Pokud se takové svahy stanou suššími a chudšími na živiny, může se zde prosadit méně náročná borovice červená. Proto jsou sněhové vřesovištní borové lesy časté zejména na strmých dolomitových svazích. Zvláštní typy lesů se vyvíjejí také na stanovištích silně ovlivněných vodou. Lesy bohaté na olši rostou na vlhkých svazích, v bažinách a ve velmi dynamických lužních porostech podél vodních toků. V oblastech lužních lesů, které jsou nejsilněji ovlivňovány vodou, však obvykle převládají vrby, zatímco v méně často zaplavovaných oblastech se k olši přidává jasan. Mnoho jiných stromů by se v takové vlhké půdě udusilo, protože kořeny stromů potřebují k dýchání také vzduch. V průběhu evoluce se však olše a jasany naučily ukládat kyslík do drobných kořenových pórů pro případ potřeby. To je přesně to, co javor a buk nedokážou. Kdyby jejich kořeny musely zůstat deset dní ve stojaté vodě, utopily by se. Lužní lesy jsou proto místem, kde přežívají umělci.

Dalšími zvláštními lesy jsou vzácné smíšené roklinové a svahové lesy. Patří k nim listnatý les Edella s bohatým zastoupením platanů, který se vyskytuje na stinných svazích a v roklích. Jeho lokality se vyznačují vysokou vlhkostí a většinou nestabilními půdami. Stromové patro tvoří především listnaté stromy, jako je javor klen, jasan ztepilý, jilm horský a často také lípa letní. Typickými a známými rostlinami v bylinném patře tohoto typu lesa jsou měsíčnice vytrvalá, kapradina jelení jazyk a zimolez lesní. Mimořádně vzácný vápnomilný listnatý les se vyskytuje na teplých, na sutě bohatých a nestabilních svazích.

Směrem k vrcholu lesů se zvyšuje podíl jehličnanů. Po ukončení uzavřeného lesního porostu nastupují subalpínské smrkové, modřínovo-smrkové nebo vzácněji modřínovo-borové lesy. Nationalpark Kalkalpen Výjimečnou raritu lze nalézt na východní náhorní plošině Warscheneck, v oblasti potenciálního rozšíření - největší uzavřený karbonátový modřínovo-borový les v Alpách, který nebyl nikdy lesnicky využíván. Dále navazují rozsáhlé porosty horské borovice a alpínská travinná společenstva. Teprve když klima již neumožňuje růst rostlin, vystupují na povrch rozsáhlé plochy holých skal.

Autor: Franz Sieghartsleitner, Nationalpark Kalkalpen

Nationalpark Kalkalpen Po náročných letech konfliktů, diskusí a jednání byla v roce 1997 založena na jihovýchodě spolkové země Horní Rakousy. Přesně 125 let po založení Yellowstonského národního parku byla původní americká myšlenka realizována i v této zemi. Spolková země Horní Rakousko a Rakouská republika vytvořily všechny podmínky pro zřízení a provoz lesnického národního parku Kalkalpen.

Úkolem národních parků je chránit vzácné živočišné a rostlinné druhy a nedotčenou, nezkaženou malebnost. I tak průmyslová spolková země, jako je Horní Rakousko, potřebuje oblasti, kde může být příroda zcela doma. V posledních desetiletích jsme my lidé dokázali, že dokážeme vše velmi rychle a intenzivně měnit a ohrožovat. Namísto výstavby elektráren, přehrad, dělové střelnice, úložiště jaderného odpadu v Bosrucku nebo jiných přírodě škodlivých rozvojových projektů vznikl v oblasti Eisenwurzen mezi řekami Steyr a Enns na ploše více než 200 km2 národní park a rekreační oblast mezinárodního významu, která významně přispívá k ochraně přírodního dědictví Rakouska. Nationalpark Kalkalpen Čtvrt století po svém založení je dnes jednou z nejpřísněji chráněných lesních oblastí ve střední Evropě a je nejhustěji zalesněným ze třinácti národních parků v Alpách. Biologové prokázali, že se v Národním parku Wald zachovaly některé malé oblasti pralesa zcela neporušené. Tyto pralesy o rozloze asi 30 až 60 hektarů v pohoří Hinter- a Sengsengebirge se nacházejí v těžko přístupných oblastech. Jsou to jedinečná ohniska biologické rozmanitosti. Mnoho druhů, jako například 41 pralesních brouků, mezi něž patří například soumračník oranžovoskvrnný, ploskohřbetka velká nebo soumračník rudokrký, se vyskytuje pouze v těchto cenných pralesních oblastech, a jsou tak indikátory oblastí nedotčených člověkem. Nationalpark Kalkalpen Podle zoologa národního parku Dr. Ericha Weiganda se v celém Německu vyskytuje méně druhů pralesních brouků než v těchto malých pralesních oblastech na ,. V chráněném území stále hnízdí asi 120 párů vzácného datla bělohřbetého, výrazně pralesního druhu datla, což je mezinárodní rekord. Nationalpark Kalkalpen Jeskynní brouk zemníček(Arctaphenops muellneri) se na celém světě vyskytuje pouze v . To jsou jen některé z přírodních pokladů, které byly se zřízením národního parku zachráněny takříkajíc na poslední chvíli. Nationalpark Kalkalpen Ještě v roce 1994, pouhé tři roky před oficiálním zřízením národního parku, se kácely panenské lesy v již plánované přírodní zóně .

Od založení národního parku bylo realizováno mnoho projektů. Jejich přímým cílem je zachování biologické rozmanitosti v národním parku. Mezinárodně uznávaným příkladem je podpora populace rysa ostrovida nebo snaha o obnovu biotopu téměř vyhynulého pstruha urbašského původem z Dunaje. Mnoho práce bylo investováno také do pozoruhodných výzkumných projektů. Byly získány nové poznatky o krasovém vodním systému, krasových pramenech a migračních pohybech jelena evropského. Společně se Spolkovým úřadem pro životní prostředí a Rakouskými spolkovými lesy je v Zöbelbodenu v Hintergebirge provozována nejmodernější rakouská stanice pro sledování ovzduší a životního prostředí. Již více než 30 let se zde měří a analyzuje vliv znečišťujících látek v ovzduší na krasové vody a lesní ekosystémy. Tato data jsou dodávána do mezinárodního měřicího systému propojeného do sítě, kde jsou k dispozici také institucím Evropské unie a OSN. Tyto řady měření jsou rovněž k dispozici univerzitám a výzkumným pracovníkům pro další výzkum.

Autor: Franz Sieghartsleitner, Nationalpark Kalkalpen

Nationalpark Kalkalpen Zatímco národní vývoj chráněné oblasti, od bývalé přírodní rezervace Sengsengebirge až po oficiální otevření v roce 1997, trval dlouho, vyžadoval mnoho úsilí a kompromisů, mezinárodní uznání následovalo velmi rychle. Sotva uznávaný obyvatelstvem regionu si nyní národní park našel své zvláštní mezinárodní postavení jako "velkoplošná alpská lesní rezervace", a dokonce v něm hraje mimořádnou klíčovou roli. Kromě vysokého stupně přirozenosti území je pro to rozhodující přírodní charakteristika s více než 80% lesnatostí a rozmanitost typů lesních biotopů, které se mozaikovitě střídají od listnatých lesů v údolích přes horské smíšené lesy a subalpínské jehličnaté lesy až po alpínskou zónu krummholce. Nationalpark Kalkalpen Díky tomuto přírodnímu prostředí je jedinečný mezi 13 národními parky v Alpách, jejichž více než dvě třetiny celkové rozlohy leží nad hranicí stromového patra.   

Nationalpark Kalkalpen V roce 1998, bezprostředně po oficiálním otevření národního parku a ještě předtím, než Národní park Vysoké Taury dosáhl mezinárodního uznání, byl uznán Světovým svazem ochrany přírody (IUCN) jako další chráněné území. Od té doby správa národního parku uplatňuje přísné požadavky kategorie II IUCN, která obsahuje definice pro "národní parky". Prioritou je vytvořit jádrovou zónu národního parku a následně ponechat přírodu pokud možno samovolnému vývoji, přičemž tato musí pokrývat alespoň 75 % chráněného území. Na této cestě je mnoho úskalí a cílem v této přírodní zóně je vždy "co nejblíže přírodě". Kromě tohoto prioritního cíle ochrany přírody slouží národní parky také výzkumu, vzdělávání a rekreaci lidí.

Nationalpark Kalkalpen Nominace lokality na seznam Natura 2000 (EU), kterou inicioval orgán ochrany přírody, vyvolala mnohem menší rozruch, i když o to hlasitější byl následně. K tomu došlo již v roce 1998, ale teprve v roce 2004 byla zařazena na seznam "Chráněných území významných pro Společenství v alpském regionu" a následně implementována do národního práva jako evropsky chráněné území. Od tohoto okamžiku byla správa národního parku pověřena posuzováním "příznivého stavu z hlediska ochrany" všech chráněných druhů EU, jejich průběžným monitorováním a případným prováděním ochranných opatření. Díky ochrannému statusu EU jsou pro tento účel k dispozici také finanční prostředky EU a v průběhu let byly nashromážděny bohaté poznatky o přírodě chráněného území, které pravděpodobně nemají v Horním Rakousku obdoby.

Nationalpark Kalkalpen Také v roce 2004 získala další mezinárodní ocenění, a to jako chráněná oblast Ramsarské úmluvy, první v Rakousku s kategorií "krasové vody". Ramsarská úmluva je nadnárodní "Úmluva o ochraně mokřadů mezinárodního významu" a sleduje především princip rozumného využívání, tedy vyváženého využívání přírodních zdrojů, který má zajistit dlouhodobé zachování mokřadních biotopů a jejich fauny. Zásadním odborným podkladem pro udělení tohoto ocenění byly výsledky "Mezioborového programu krasových vod Národního parku Hornorakouské vápencové Alpy (1991 až 1999)". Nationalpark Kalkalpen Přínosný byl také dlouhodobý program monitorování životního prostředí "Integrovaný monitoring" provozovaný Spolkovou agenturou pro životní prostředí ve Vídni v oblasti , v němž jsou zaznamenávány veškeré vstupy srážek a jejich účinky na ekosystém jsou pečlivě vědecky analyzovány. Jedná se o jediný program svého druhu v Rakousku a probíhá srovnávací výměna s ostatními v celé Evropě.  

Nationalpark Kalkalpen 5 250 hektarů bukového lesa bylo v roce 2017 prohlášeno za světové dědictví UNESCO. Jsou součástí "starých evropských bukových a pralesovitých bukových lesů", a jsou tak součástí největší sériové lokality světového dědictví UNESCO. Vyhlášení bylo zcela oprávněné, neboť se jedná o jediné místo, kde se vyskytuje východoalpské endemické společenstvo bučin sněhové růžice (helleboro nigri-fagteum) a bukově-modřínových lesů. A s bukem, který vyklíčil již v roce 1474, má nejstarší buk v Alpách kořeny v pralesovitém území v severní části pohoří Sengsen.

Autor: Franz Sieghartsleitner, Nationalpark Kalkalpen