Těžba v oblasti Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge
V této hornické monografii je shrnuto 700 let historie hornictví v pohořích Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge.
Železná ruda se v oblasti Unterlaussa těžila již v roce 1200. Na počátku 16. století se v této oblasti těžil také gagát.
První zmínka o Erzbergu v Reichramingu pochází z roku 1255. V letech 1538 až 1548 se zde údajně těžila železná ruda.
Těžba manganové rudy v blízkosti Glöcklalmu v Bodinggraben u Mollnu probíhala až do roku 1915, těžba uhlí v Sandlu byla ukončena v roce 1949 a těžba bauxitu v Unterlausse byla ukončena až v roce 1964.
Těžba bauxitu v Unterlausse
Bauxit (surovina pro výrobu hliníku) se nachází v Reichraminger Hintergebirge v oblasti Sonnberg-Schwarza-Prefingkogel-Blaberg v nesouvislých čočkovitých ložiscích, která leží na transgresní hranici Gosau s hlavním dolomitem triády.
V roce 1919 zahájila společnost Stern & Hafferl těžbu bauxitu na Prefingkogelu. V roce 1921 získala práva na těžbu bauxitu na Blaberger Hochkoglu také společnost Reithoffer. V roce 1938 koupila společnost OKA těžbu bauxitu v Unterlausse, kterou pak v roce 1941 převzala společnost Vereinigte Aluminium-Werke AG Ranshofen. Těžba byla ukončena v dubnu 1964.
Celkové množství vytěženého bauxitu se pohybuje mezi 265 061 tunami a 268 190 tunami. Geologicky možné zásoby se odhadují na 4 až 5 milionů tun.
Zvláštností byla 13,5 km dlouhá materiálová lanovka mezi těžební oblastí a doly.
Nákladové nádraží na nádraží Weißenbach St. Gallen. Materiálová lanová dráha byla považována za nejdelší v Evropě.
Těžba železa v oblasti Unterlaussa
Bauxity nalezené v oblasti Unterlaussa obsahují až 37 % železa, proto se dříve těžily jako červený nebo jílovitý železitý kámen.
Opatství Admont mělo v oblasti Unterlaussa majetek a těžilo zde železo. Z 12. století pochází několik dokladů o těžbě v opatství Admont. S ranou těžbou pravděpodobně souvisí i názvy polí "Blaberg", "Eisenberg" a "Eisengraben".
V roce 1455 byla na pozemcích opatství Admont v oblasti mezi Bodenwiesem a Hengstpassem opět objevena ložiska železné rudy.
V roce 1611 provozoval majitel mosazné hutě v Reichramingu železný důl ve vnitřní Lausse.
V roce 1812 hlásil správce žijící v Albenecku, že již dávno ukončil těžbu železa v Grüblu a na Agsteinu, a proto již nepotřebuje dřevo, které mu nabízí lesní správce opatství Admont.
Od roku 1827 do jara 1829 kopal na Agsteinbergu železnou rudu jeden horník jménem jisté paní Sonndorferové z Vídně a paní Josefy Aignerové, majitelky kovárny hřebíků na Krenhausu v Losensteinu. Když paní Sonndorferová zemřela a platby horníkovi se nedostavily, nechal se na pět měsíců najmout u zemědělců jako drtič omítky. Od podzimu 1829 pracoval opět v dole. O Velikonocích 1830 k němu nastoupil druhý horník, protože paní Aignerová slíbila, že mu nevyplacenou mzdu ihned vyplatí. Celkem vytěžili 12 000 až 15 000 stotin železné rudy, která nyní ležela na hromadě.
Dne 11. července 1830 nechala paní Aignerová vyměřit a vytyčit železářské pole zvané "Johann Nepomuk" u Sandlu a Agsteinu. K němu přiléhaly dvě polní míry Innerberger Hauptgewerkschaft. O dva dny později, 13. července 1830, paní Aignerová opět zapsala těžební práce na úpatí a výšce Blaberberbergu, na Agsteinu a Sandlu, v Schränken (na černém uhlí), na Hochkogelu a na Eisenbergu. To vedlo ke sporu o důlní práva mezi paní Aignerovou a Innerberger Hauptgewerkschaft.
V roce 1868 začal majitel panství v Angeru u Weyeru kopat železnou rudu u Sandlu.
V roce 1871 získala společnost Innerberger Hauptgewerkschaft důlní pole na Blabergu a Prefingkogelu.
V roce 1875 se štýrský inženýr Georg Wisiak pokusil o těžbu pod Hochkogelem s důlními poli "Maria am Sandl", "Josef am Sandl" a "Georg im Grübl". Jeho těžební práva byla v roce 1881 zrušena.
Gagát a těžba černého uhlí v překopech Sandl a Teufelgraben
Gagát je tmavě černé uhlí bohaté na bitumen, které se často nosilo jako ozdobný a obranný kámen. Kolem roku 1500 začal sedlák Seebacher těžit gagát v Unterlausse. V roce 1523 mu Ferdinand I. vydal listinu, v níž je těžba gagátu zmíněna. Těžba gagátu byla pravděpodobně v provozu jen několik desetiletí, protože v pozdějších daňových registrech se již neobjevuje.
Těžbu uhlí v Sandlu a na Schränkenu dokládá Josefa Aignerová k roku 1830.
Těžba uhlí v Sandlu zažila zvláštní rozmach po první a druhé světové válce. Od podzimu 1918 těžila uhlí především pro vlastní provozy společnost Reithoffer's Söhne, která v Garstenu u Steyru provozovala továrnu na výrobu gumy a kabelů. Těžba uhlí v Sandlu byla opět ukončena v únoru 1925.
Vroce 1945 se na Sandlu opět začalo těžit uhlí, tentokrát až do léta 1949.
Z geologického hlediska je výskyt uhlí v Sandlu u Unterlaussy spojen s horním Gosau, kde se v šedých gosauských břidlicích a pískovcích vyskytují silně znečištěné uhelné sloje. Jedná se o mořské mělkovodní prostředí, v němž rychlá sedimentace vedla ke karbonizaci organických látek.
Těžba manganové rudy
Gagát je tmavě černé uhlí bohaté na bitumen, které se často nosilo jako ozdobný a obranný kámen. Kolem roku 1500 začal sedlák Seebacher těžit gagát v Unterlausse. V roce 1523 mu Ferdinand I. vydal listinu, v níž je těžba gagátu zmíněna. Těžba gagátu byla pravděpodobně v provozu jen několik desetiletí, protože v pozdějších daňových registrech se již neobjevuje.
Těžbu uhlí v Sandlu a na Schränkenu dokládá Josefa Aignerová k roku 1830.
Těžba uhlí v Sandlu zažila zvláštní rozmach po první a druhé světové válce. Od podzimu 1918 těžila uhlí především pro vlastní provozy společnost Reithoffer's Söhne, která v Garstenu u Steyru provozovala továrnu na výrobu gumy a kabelů. Těžba uhlí v Sandlu byla opět ukončena v únoru 1925.
Vroce 1945 se na Sandlu opět začalo těžit uhlí, tentokrát až do léta 1949.
Z geologického hlediska je výskyt uhlí v Sandlu u Unterlaussy spojen s horním Gosau, kde se v šedých gosauských břidlicích a pískovcích vyskytují silně znečištěné uhelné sloje. Jedná se o mořské mělkovodní prostředí, v němž rychlá sedimentace vedla ke karbonizaci organických látek.
Těžba železa na Gaisbergu u Mollnu
V roce 1569 požádali starosta Steyru a messer ze Steinbachu císaře o výstavbu železného dolu na Gaisbergu. Argumentovali tím, že malé venkovské kovárny nemohou získat dostatek železa ze Steyru, a proto by jim Erzberg nekonkuroval, ale že by to bylo další obohacení a podpora země a řemeslníků. Požádali o šest let osvobození od daní, dokud důl nezprovozní, a postavili na Krummen Steyrling dmychárnu a hamr.
Soudní komora si poté vyžádala řadu posudků a expertíz.
Své stanovisko vyjádřili Innerberger Hauptgewerkschaft, panství Steyr, město Steyr, hejtman Gmunden, páni hradu Klaus, cech kosířů Kirchdorf-Micheldorf, hejtman a několik dalších. Znalec provedl na Gaisbergu místní šetření, odebral vzorky rudy, nechal ji přetavit na železo a vyrobil z ní dvě kosy, raketu a škrabák. Ukázalo se, že železo je "výborně měkké a dobré, takže dokonce předčí železo z Innerbergu". Důl byl nakonec povolen, ale osvobození od daní nebylo uděleno. Jak vyplývá z pozdějších záznamů, důl byl v provozu ještě řadu let, dokud "všechny otevřené jámy a dílny nebyly opět zpustošeny velkými přívaly vody".
V roce 1604 udělil císař Rudolf II. dvěma hamerským mistrům privilegium na obnovu a provoz dolu Molln. Nyní se zdá, že byl v provozu ještě mnoho let, protože je v listinách zmiňován ještě v letech 1615 a 1667 a panství Steyr za něj vybíralo daně. Možná byl opuštěn až kolem roku 1678, kdy jej převzal nový majitel.
V roce 1743 pracovalo na Gaisbergu opět celkem 10 horníků na zakázku mlynářského mistra z Gstadtu u Mollnu. Hutník tavil rudu na surové železo, které se zřejmě ihned zpracovávalo v hamru. V letech 1750 až 1753 spotřeboval majitel dolu ročně 1 000 mutů dřevěného uhlí.
V roce 1770 hlásil panský lesník, že se na dole "pracuje s nejlepší pílí" a že horníci doufají, že se v krátké době dočkají bohatého požehnání rudy. To se však nenaplnilo, jak je patrné z roku 1773. Pět štol se stále budovalo v naději. Zkušený horník, který pracoval 5 let, za tu dobu "vynesl pouze jeden "Mörterl voll Eisengestein" ("malý sloup plný železného kamene").
V roce 1787 získal nový majitel hamru v Gstadtu dvojnásobnou licenci na těžbu železa na Gaisbergu. Zda byl důl skutečně znovu uveden do provozu, však není jisté.
V říjnu 1873 zaregistroval nynější majitel kosárny v Gstadtu 6 povrchových dolů na Gaisbergu, které však byly v červnu 1874 opět zrušeny. V roce 1882 zrušily báňské úřady také těžební práva pro "Eisenstein-Bau am Gaisberg bei Molln".
Železný důl Arzberg u Reichramingu
Erzberg v obci Reichraming dal jméno katastrální obci Arzberg. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1255.
Je známo, že zde pán hradu Steyr Hans Hoffmann nechal v letech 1538 až 1548 těžit železnou rudu. Zřetelné stopy po této důlní činnosti jsou v oblasti patrné dodnes.
Historické zhodnocení: Josef Weichenberger, Linz / Leonstein 1997
