Plazi a obojživelníci

Latinský název: Bombina variegataCharakteristika: Svrchní strana špinavě hnědá až hlinitojílově žlutá, spodní strana šedá s nápadnými žlutými skvrnami; plochý vzhled; kulatý čenich a srdcovité zorničky jsou dalšími znaky ropuchy žlutobřiché.Stanoviště: V horských a pahorkatinných oblastech na vlhkých místech, kde rychle osidluje nově vzniklé vodní plochy, vodní brázdy, příkopy a tůně (valy).
Oceňuje slunce a dokáže se vyrovnat i s vysychajícími vodami.Chování: Ropucha obecná se chová jako ropucha obecná: Od dubna se může vyskytovat v tůních, i když je to velmi závislé na nadmořské výšce. V případě nebezpečí zaujímá ropucha obranný postoj známý jako "pozice bárky". Prostrčí páteř a složí nohy nad tělo, čímž se chová jako bárka. Žluté skvrny na spodní straně těla se projevují jako obrana (výstražné zbarvení!).

V intenzivně využívaných údolích střední Evropy se ropucha žlutobřichá stala vzácnou a na mnoha místech již vymizela. Již několik let se tak děje i v alpském podhůří. Nationalpark Kalkalpen V oblasti je však stále rozšířená a její nedotčená populace je pro Horní Rakousko stále významnější.

Hladká a mramorovaná břišní strana ropuchy, která měří jen čtyři až pět centimetrů, je nápadně žlutě až žlutooranžově zbarvená a protkaná většími tmavými skvrnami. Žlutočerná kresba slouží jako výstražné zbarvení a signalizuje nepoživatelnost. Jejich oblíbeným prostředím jsou mělké a slunné vody s bahnitým podkladem. V případě nebezpečí se rychle potápějí, bahnitě zbarvená horní část těla jim slouží jako výborné maskování. Ropuchy žlutobřiché mohou využívat i ty nejmenší vodní plochy, takže se pravidelně vyskytují v prohlubních, které jsou jen občas zaplněny vodou, ve stopách po kolech vozů a dokonce i v loužích po pasoucím se dobytku. Mělké teplé vody jsou bohaté na drobné živočichy, kteří ropuchám slouží jako potrava.

Dospělci přezimují zahrabaní v zemi od října do března/dubna. Potěr obsahuje až 100 vajíček a pulci se líhnou po osmi dnech. Zvláštním přizpůsobením je, že se během léta třou několikrát. Tím mohou úspěšně čelit nestálým malým vodním plochám, které často vysychají.

Oblast distribuce zahrnuje střední, jižní a východní Evropu. V Alpách se vyskytují až do nadmořské výšky 2 000 metrů.

Typickými přírodními stanovišti v národním parku jsou malé tůně v lesních mýtinách, zejména četné jelení doupata v oblasti. Jako teplomilný druh obojživelníka se rád vydává za lidmi do bezlesé kulturní krajiny. Nationalpark Kalkalpen Ve velkém počtu se proto vyskytuje v osluněných tůních na horských pastvinách.

Stav, ohrožení a ochrana

Nationalpark Kalkalpen





Stav : pravděpodobně dobrý stav populace Stav Horního Rakouska (2005): ohrožený Ohrožení v Horním Rakousku: populace klesá Odpovědnost za ochranu přírody Rakousko: silně odpovědné Potřeba opatření pro Rakousko: potřeba ochrany vzhledem ke směrnici EU o stanovištích: příloha II, IV zákona o ochraně přírody Horní Rakousko: chráněný.

Latinský název: Salamandra atraCharakteristika: Zcela černý, malý salamandr je nezaměnitelný.Životní prostředí: Jako suchozemský obyvatel se vyskytuje i ve větších vzdálenostech od vodních ploch. Nationalpark Kalkalpen
Je přizpůsoben horám a není neobvyklý od nadmořské výšky přibližně 900 m n. m. v.Chování: V hor ách se vyskytuje v rozmezí od 1,5 do 2,5 m n. m: Obzvláště častý je po deštích, často je pozorován přímo na turistické stezce a pak obvykle několik exemplářů.

Tip na pozorování: Salamandry jsou nejlepším příkladem toho, že se vyplatí být venku, i když prší: Nationalpark Kalkalpen Největší šanci na jejich spatření máte od května do září v blízkosti Feichtauských jezer v oblasti Feichtau-Alm. Salamandra alpského lze díky jeho pomalému tempu snadno pozorovat. Vyvarujte se zbrklých pohybů, jinak nečekaně zvýší rychlost a rychle se schová do další díry nebo štěrbiny, na strmých úsecích se může i skutálet dolů, což přežije bez úhony. Stejně jako pro většinu zvířat i pro něj platí: nepřibližujte se k němu přímo shora skloněním, ale včas se přikrčte, vyhněte se zbrklým pohybům do stran a udržujte dostatečný odstup.

Latinský název: Zootoca viviparaCharakteristika: Drobná, hnědá ještěrka s krátkým ocasem. Nepravidelné nebo pravidelně vypadající znaky a tmavá středová linie. Samce a samice lze rozlišit podle spodní strany těla:
Samci bývají žlutaví s černými skvrnami, samice bělavě žluté.Prostředí : Na okrajích lesů, lesních mýtinách, vysokohorských loukách a také vřesovištích, takže jde o druh ještěrky, který se vyskytuje spíše na vlhkých místech.
Vyskytuje se až do výšky 2400 m n. m., takže ji lze nalézt kdekoli v pohoří Sengsen.Chování: Ještěrka se vyskytu je v nadmořské výšce do 2400 m. n. m: Obtížně zjistitelná na osluněných pařezech stromů na kůře nebo na zarostlých kamenech. Je to živorodka.

Tip na pozorování: Abyste našli horské ještěrky, musíte se pozorně dívat: Zvláštní pozornost je třeba věnovat kmenům stromů nebo jiným "osluněným místům" na mýtinách, okrajích lesů nebo alpských loukách. Tato místa by však neměla být příliš horká a osluněná. Zdá se také, že je snadnější je najít v pozdních odpoledních hodinách.

Latinský název: Vipera berusCharakteristika: Zbarvení zmije je velmi proměnlivé, což znemožňuje jednoznačný popis. V národním parku se vyskytuje buď zcela černá, nebo červenohnědá se známým klikatým pruhem na hřbetě.

Je vysoká 50 až 70 cm, přičemž samice se zdají být mohutnější a obvykle delší než samci.Stanoviště : Vyskytuje se na okrajích lesů a mýtinách, pasekách, ale také na škrapových polích a lesních cestách.Chování: V přírodě se vyskytuje na okra ji lesa, v lesích a na lesních cestách: Zmije nejsou agresivní a svou přítomnost obvykle oznamují pouze syčením, když jsou přímo vyrušeny.

Při pěší turistice buďte opatrní: Dávejte pozor na otevřených lesních cestách a v blízkosti vhodných úkrytů (trnité keře, mladé stromy a horské borovice, jejichž husté větve sahají až k zemi, duté kameny a pařezy apod.)!
I při odpočinku na loukách je třeba kontrolovat půdu, zejména zda se na ní nenachází nenápadná mláďata!