Centrum chráněné oblasti
Staré bukové lesy
Bukové lesy dominují rakouskému národnímu lesoparku na adrese
Nationalpark Kalkalpen Přibližně polovinu lesů v oblasti pokrývají listnaté lesy (asi 8 500 ha). Kromě maloplošných lužních lesů, lužních lesů a roklinových lesů jsou tvořeny především bučinami. Z hlediska rozlohy se bukové lesy vyskytují především v hustě zalesněných Hintergebirge. Nejnižší nadmořské výšky jsou v oblasti Weißenbachtal/Wilder Graben u Reichramingu, kde se nachází tzv. optimum bukových lesů. I přes intenzivní využívání zde zůstaly bučiny velmi vitální, zejména na listnatých lesních stráních údolí. V Sengsengebirge je situace odlišná: Na jižní straně se vyskytují především teplomilné bučiny, které na strmých suchých jižních svazích přecházejí do sněhových vřesovištních borových lesů, zatímco na strmé severní straně tvoří místy hranici lesa.
Bukové lesy - skutečná přírodní krása
Velký podíl na atraktivitě bukových lesů mají změny světelných a květních aspektů v průběhu roku. Pravděpodobně nejvýraznějším rysem je opad listí, který charakterizuje sezónní rozdíly a podmínky v rámci lokalit. Především výskyt světla je výrazně ovlivněn opadem listí. Například na jaře se bukový les ještě před rašením listů rozzáří mořem květů jarních geofytů, které využívají krátkého bezlistého a na světlo náročného období po zimě k plodům a poté se stáhnou zpět do země. Krátce po vyrašení listů následuje po jarních květech jemná zeleň bukových listů, která jistě zapůsobí na každého, bez ohledu na to, kolikrát se tato přírodní podívaná opakuje. Nápadná sezónnost, kterou mají všechny bukové a listnaté lesy společnou, je také zásadně odlišuje od stálezelených jehličnatých lesů.
Ne všechny bukové lesy jsou stejné
V závislosti na poloze, nadmořské výšce, stáří porostu a/nebo sociologickém utváření se bukové lesy liší z hlediska vyskytujících se rostlinných druhů a strukturních charakteristik. V nejnižších nadmořských výškách rozšíření buku, zejména na čerstvých, dobře provzdušněných půdách, jsou charakteristické jednovrstevné, halové čisté bukové porosty. Ve vyšších nadmořských výškách na středně zrašelinělých půdách lze pozorovat slabou gradaci porostů. Na teplých a suchých stanovištích však buk ztrácí svou konkurenční schopnost. Přidávají se světlé dřeviny, jako je borovice lesní, a četné druhy keřů, které vytvářejí vícevrstevné porosty (Mayer 1974). Diverzita bylinné vrstvy se rovněž mění v závislosti na uzavření koruny.
Šest různých bukových lesních společenstev
Teplomilné bukové lesy (Cephalanthero Fagenion)
- Cyklamenový bukový les
- Sněhová růže bukový les
Středoevropské bukové lesy středních stanovišť (EU-Fagenion)
- Dřevokazný bukový les
Alpské dinárské karbonátové bučiny a smrko-jedlo-bukové lesy (Lonicero alpigenae-Fagenion)
- Severovýchodní alpínský karbonátovo-alpínský smrko-jedlo-bukový les
- Severovýchodní alpínský hlinitopísčitý smrko-jedlovo-bukový les
- Vysokohorské karbonátové bučiny
Vyšší - tlustší - starší
Evropské záznamy o buku
Bukové superlativy par excellence se nacházejí v největších zachovalých evropských bukových pralesích v Karpatech. V hlubokém pralese rostou buky dosahující výšky až 53 metrů a průměru v prsní výšce kolem 1,4 metru. Nationalpark Kalkalpen Pozoruhodný je však i , který vzhledem k vitalitě oblasti těmto rekordům přirozeně nemůže konkurovat:
- Nejvyšší buk: 41,5 m
- Nejsilnější buk: 2,14 metru v prsní výšce (vícekmen)
- Nejstarší buk: 550 let (v roce 2024)
- Nejvyšší bukový les: 1450 m n. m., Schwarzkogel
