Alpská oblast
Nationalpark Kalkalpen Alpská oblast tvoří 14 % chráněné oblasti. Na alpské travnaté pláně připadá asi 1 %, na skalnaté a kamenité svahy 5 % a na porosty horských borovic (Legeföhre) 8 %. Nationalpark Kalkalpen Alpská oblast je považována za centrum východoalpských endemitů, tedy druhů, které se na celém světě vyskytují pouze ve východních Alpách. Z 18 druhů cévnatých rostlin známých v Horním Rakousku, které jsou omezeny na Východní Alpy, se jich 14 vyskytuje v národním parku. Nationalpark Kalkalpen V rámci živočišné říše žijí v alpské oblasti druhy, jejichž rozšíření je dokonce z velké části omezeno na oblast . Zvláště známí jsou zástupci zemních brouků a měkkýšů. Expedice v roce 2007, které se zúčastnilo více než 20 zoologů, přinesla úžasné novinky.
Alpské travní rohože
Hluboké travnaté louky na rozsáhlé náhorní plošině Nock jsou zvláštním ostrůvkem života při pohledu na zkrasovělé pohoří Totes Gebirge a krasový masiv Warscheneck. Na jaře se to projevuje nádherou květů. V pozdním létě jsou velmi výrazné trávy, které dodávají náhorní plošině Nock vzhled podobný tundře. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč se zde v národním parku zastavuje během své každoroční migrace mezi severní Afrikou a severem Evropy Mornellův polák, typický pták tundry. To je k radosti horolezců, protože tento pták neprojevuje vůči člověku téměř žádnou plachost, a proto ho lze pozorovat z bezprostřední blízkosti. Typickým celoročním ptákem alpské oblasti je pěnkava skalní.
Suťová pole
Tento biotop se vyskytuje na úpatí skalních stěn ve vápencových horách. Podloží (skládkový svah) suťového svahu je chráněno před další erozí pokryvem. Vegetace vyskytující se na těchto stanovištích je dána především intenzitou pohybu sutí, podílem jemnějších sutí a sklonem a expozicí. Na suťových haldách s malým nebo žádným pohybem a vyšším podílem jemné zeminy může vzniknout uzavřený vegetační kryt, který se označuje jako "zelená halda". Naopak osluněné haldy hrubé suti s nízkým podílem jemné půdy jsou často zcela bez vegetace (šedé haldy). V závislosti na struktuře suťových hald se mohou vyskytovat rostliny s velmi rozdílnými nároky na teplotu, vlhkost a přísun živin. Převažují na nich dlouhověké polštářovité rostliny, drobné pcháčové trávy, ale také druhy náročné na živiny a vlhkost, jako jsou různé druhy lomikamenů, sivých olšin nebo alpínských máslovek a kapradin. Zvláštním zoologickým rysem víceméně bez vegetace se na suťových svazích vyskytují vysoce specializované druhy půdních brouků, které se v rámci EU často vyskytují pouze v Rakousku.
Vápencové útesy se štěrbinovou vegetací
Tento typ stanoviště zahrnuje přirozené a přírodě blízké, zalesněné karbonátové skály ve všech nadmořských výškách, kde nedochází k tvorbě půdy. Skalnaté svahy mají obvykle úhel sklonu větší než 45 stupňů, na kterých nemůže zůstat žádný sypký materiál. Skalní stěny mohou být rozděleny puklinami, skalními srázy a skalními pásy, a nabízejí tak různé vlastnosti stanoviště z hlediska tepelné a vodní bilance. Extrémní klimatické podmínky, jako jsou velké výkyvy teplot a silné větry, a omezený prostor pro růst brání rozvoji uzavřené vegetace. Zvláštním ekologickým rysem je silné zahřívání skal za slunečných dnů. Vegetace severně a severozápadně exponovaných skalních stěn se výrazně liší od vegetace jižně a jihozápadně exponovaných stanovišť. Vegetaci tvoří řasy a mechy žijící na povrchu skal, lišejníky žijící ve skále a cévnaté rostliny zakořeňující ve skalních štěrbinách. Na těchto stanovištích se zachovala řada reliktních druhů, z nichž mnohé jsou tzv. endemity.
